Nedávno jsem se zúčastnil diskuse o vztahu CSR a značky a zaujal mě způsob, jakým moderátor charakterizoval jednotlivé diskutující (kteří měli všichni něco do činění se společenskou odpovědností). Obecně o všech platilo, že pro CSR museli “zahořet” a k “těm věcem” přistupují spíš lidsky než “byznysově”.
To zahoření mi přijde v pořádku - tak by ostatně mělo se vším, co chceme dělat poctivě a s nadšením. Nějak mi ale nesedí ten rozpor mezi lidským a byznysovým. Trochu to totiž působí, jako bychom do společenské odpovědnosti ten byznys rozměr vůbec dávat neměli. Stačí pro ni lidsky zahořet a dobro už přijde samo.
Jenže je tomu opravdu tak? Stačí, aby firma tak nějak lidsky, “nebyznysově” nabízela své prostředky s tím, že ono už to nějak dopadne? Nebo aby naslouchala nějakým organizacím, které už svým posláním nebo jménem jsou samy o sobě dost lidské? Opravdu ta “lidskost” sama má poteciál řešit složité problémy společnosti, ve které žijeme? Nebylo by třeba lepší nahlížet na společenskou odpovědnost víc jako na investici, která má-li být účinná musí být řádně z mnoha stran promyšlená? Jenže to už by v ní byl i ten byznys rozměr a o tom se v CSR mluvit nemá. Nebo má?
… a ještě jedna kacířská myšlenka na závěr - jsme-li často svědky debat “lidsky nebo byznysově”, tak jaksi mimoděk připouštíme, že to jsou dvě různé věci, ze kterých si musíme vybrat. Je tedy byznys “nelidský”? Nestálo by za to debatu od samého začátku přeformátovat a začít s premisou “lidsky a byznysově”.
